Sunday, November 19, 2017

Café v Malé Scéně

Asi mám další oblíbenou kavárnu. Dneska jsem vyrazila na pohodový pokec s kamarádkou na Malou Scénu. Už chvíli jsem tam chtěla, protože jsem navštívila jejich ,,sestřičku" - kavárnu v Luhačovicích a tam bylo moc fajn. Teď mě tam o to víc lákala vánočně laděná výzdoba.
Tohle je tak další z naprosto neplodných článků pro nikoho, o místě, kde se mi líbilo.

Kavárna je pod Zuškou, takže cestou do vchodu člověk může potkat nějakou kreativní výstavku. Zrovna tam měli pokojíčky. Byly úžasné. Hlavně ten kosmický s půlměsícem, ten Alenkovský a taky ty designově pojaté. Parádní to bylo všechno, ale ty se mi prostě nejvíc strefily do vkusu.



Kavárna samotná má krásné prostředí, tmavší barvy, hezké dekorace a výhled na Baťovské domky. To se mi moc líbí. Líbí se mi nekomplikovaná nabídka. Taky se mi líbí káva se šlehačkou, která je výborná. Rozhodně jsem tam nebyla na posledy. I když tam straší. Totiž - za naší přítomnosti praskly hned dva skleněné svícny na vedlejší stolech. (ty hnědé sklenice na fotce) S pořádně hlasitým křachnutím, které všechny vyrušilo. Potom už jsme ostatní svíčky spolu s obsluhou raději sfoukli. Místní obsluha je navíc velmi milá a vstřícná. Bylo to tam celkově moc příjemné. I přes to strašení.







A navíc - dnes poprvé pořádně sněžilo a sníh zůstával. V podzimním listí to vypadalo moc hezky.


Sunday, October 29, 2017

Life update září, říjen

Přišel podzim a s ním přišly změny. Bylo jich dost, tak si říkám že by to chtělu udělat si aspoň takový malý zkratkovitý report.


Poslední dobou se celkem nikde neozývám. Na fecebooku, instagramu, ani tady. Není čas. Poprvé mi ho ale nežere práce, ale moje vlastní plány, což je fajn.

V říjnu jsem tedy nastoupila do nové práce. Konečně jsem udělala krok, ke kterému jsem se odhodlávala aspoň rok. Bála jsem se co bude, když to udělám. Jak najdu novou práci a jak bych to vůbec zvládla. Člověk se nemá bát, vytvářet scénáře co bude. Má udělat to co chce, ono to vždycky nějak dopadne. Nakonec to všechno proběhlo tak nějak automaticky. Podala jsem výpověď jela na dovolenou, po dovolené začala hledat práci. Poslala jsem 4 odpovědi na inzerát. Ze dvou míst se mi ozvali na pohovor a nakonec jsem dostala obě. Vybrala jsem si to co se mi líbilo víc. Nastoupila jsem a všechno běží tak nějak samo. Kolektiv je sympatický, práce je sympatická, nesedím celý den na zadku u linky jako dřív. Taky nedělám na směny a nejsem úplně vyřízená. Po cestě z práce mám své fitko, takže častěji chodím cvičit - hlavně na jógu a zvládnu nakoupit a tak nějak všechno co potřebuju. Už jsem stihla nakoupit i dárky na vánoce. :D

Mimo to jsem zvládla výlet do Brna s přítelem. Byli jsme se podívat do Zetor galery, protože mého drahého děsně zajímají. V práci na ně vyrábí kapoty, takže se samozřejmě zajímá o celý výrobek. Traktory vypadají vážně luxusně, pomalu líp než moderní auto. V rámci návštěvy Brna jsem se snažila sehnat taky zimní kabát, což se mi naštěstí povedlo a podařilo se nám stihnout i kafe ve Starbucks. Nepřijde mi to jako něco děsně extra, ale doma to nemám, tak proč ne.



Taky už se blíží Halloween. Bohužel nám selhala taková menší oslava protože hlavní osoba nám onemocněla a museli jsme to odložit. Objednávali jsme pro tu příležitost Tokyotreat box se sladkostmi. Jeho opening se teď bude muset odsunout. Tak jsem aspoň udělala nájezd na Lidl a pořídila si nějaké dobroty tam. Když už jsem u těch dobrot - pořád bojuju s nárazovým přejídáním. Už se ale začíná zdát že to mám víc pod kontrolou. Jak tělo není ve stresu ze střídání směn a permanentně unavené daří se mi se nějak držet.


Dál mám Halloweenské plány ještě na úterý a pátek, tak snad se vydaří.

Friday, October 13, 2017

Když není internet

Člověk by neřekl jak zatraceně důležitá věc je v dnešní době být online. Vždycky jsem si říkala: ,,Pos... by se internet, no bóže, mám jiný věci na práci" A tohle se přesně teď na týden a kousek stalo. Jenže to nebylo jen ,,no bóže" ale bylo to docela v háji. Nejde o tu zábavní stránku, to mě vážně tak nepeče. Jde o to, že naráz jsem si uvědomila na co ho všechno potřebuju.
Že když chci něco naplánovat, potřebuju jízdní řády. Stav účtu kontroluju na internetu, přihlašuju se na hodiny do fitka, když něco scháním (momentálně lahev na pití) tak sháním na netu. Když mám s P opačné směny, tak si píšeme. Všechno se samozřejmě dá bez internetu, jenže to většinou vyžaduje sjet dolů do města a to je blbé, když to potřebuju hned.
Nejhůř pokud potřebuju s P něco vyřídit a má odpolední směnu. Na SMS neodepíše, protože má tarif kde za ně platí, ale data má zdarma. Já ne. Aspoň že mám volné minuty volání.
Týden tak proběhl vcelku komicky, kdy jsem využila internet kde se dalo.

Tak si říkám, že tímhle si lidstvo vážně koleduje o průšvih. V případě solární bouře bysme byli nahraní. Většinou na úrovni lovců a sběračů. Přece jen, ten kdo neví pěstovat zeleninu a chovat zvířata už si to nevygooglí.

Saturday, August 5, 2017

Dovolená

Původně jsme uvažovali o jiných lokalitách, ale nakonec jsme letos opět skončili na Bílé. Na jednu stranu je to celkem chabé, když se dívám na všechny ty kolegyně jak jezdí na Maltu a různě k moři, ale zase je tam skvěle a líbí se mi tam, tak mi můžou vlézt na záda. Letos jsme byli na 3 noci, ne jen na 2 jako loni a tak bylo víc času si to tam i projít.

Hned první den jsem vyhnala přítele aspoň na malou vycházku do Obůrky podívat se na daňky, jeleny, divočáky a další. Potom po večeři jsme byli ve wellnes na bazén a vířivku a ještě se mi ho podařilo potom vytáhnout znovu ven a do půlky sjezdovky, abychom pozorovali hvězdy. Přece jen, tady je o něco menší světelné znečištění, tak je to třeba využít.

Druhý den jsem svéjo drahého hnala ven zase. Původně se mu moc nechtělo a argumentoval tím, že bude příliš horko. Jenže v Bílé je asi o 5 stupňů méně,  než bylo ve Zlíně a tak semnou můj milý absolvoval tůru naprosto dobrovolně. Dopoledne i odpoledne. Večer potom na bazén a další den ráno zase znova. I přesto že během snídaně nám popršelo.
Byli jsme za ty 3 dny na trase kolem Javořinky, přes slovenskou hranici na horu na Bobek, ten druhý den k nádrži Maxův klaus se zastávkou u sirného pramene Smradlava a poslední den po vyklizení pokoje jsme ještě vyjeli lanovkou na Zbojník, sešli ho dolů a znovu se zastavili u Smradlavy. Potom na oběd a domů.




Jediný případ, kdy jsme vynechali tůru byl druhý den odpoledne. Místo toho jsme využili nabídky našeho známého na recepci a šli si zahrát na Playstation. Nejdřív ochlazující hru - Shaun White Snowboarding a pak bojovou UFC. Potom jsme si sedli na drink a po večeři do bazénu. V bazénu a vířivce jsme taky strávili hodně času. Sauny jsme ale vynechali, protože sauna je poslední dobou díky počasí úplně všude.


Dost jsem si za tu dobu popustila uzdu s jídlem a vůbec ho neřešila. Jídelní lístek stejně není dělaný na nějakou dietu a po večeři se mi nechtělo vynechávat dezert, který byl vždycky skvělý. Aspoň jsem se snažila co nejvíc chodit a plavat, abych neměla tak špatné svědomí. Dovolila jsem si i zmrzlinu a vafli a samozřejmě nějaké to víno k vířivce. :)




Tuesday, July 25, 2017

Život na vodítku

Konečně jsem možná kápla na to, co mě celý život drží zpátky. Dlouho už koketuju s myšlenkou změnit práci. Už nechci dělat na směny. Nechci vstávat ve 3:40 na ranní, nechci minimálně 2 hodiny denně trávit dojížděním a vyrovnávat se se změnmi denního režimu. Chci odejít, ale...
Co dál? Co když nenajdu práci? Co když najdu, a bude ještě horší? Co když budu litovat? Jak to vůbec všechno jenom zvládnu?
Potom jsem si ale položila otázku: Co bych dělala, kdybych byla někdo jiný? A vzápětí si odpověděla, že to bych se vůbec nerozmýšlela a udělala to. Protože kdybych byla někdo jiný, tak bych to určitě zvládla. A právě v ten moment jsem se zarazila. Někdo jiný = někdo lepší? Říkám si že ano, že přece já jsem slabá, hloupá, špatná.....

Tohle celé je špatně. Celý život sebou nesu naprogramování, co mi dali spolužáci na základní škole. Že jsem něco horšího, než všichni ostatní.
Už od prvního dne, kdy jistá holka zvolala: ,,Fůj, tak s Alicí se kamarádit nebudu!" potom co uviděla že mám na rukou exém. Tahle holka bohužel byla kápo třídy, aspoň té dívčí části a velice brzo potom se začalo stávat, že mi její skupinka o přestávce obestoupila lavici a smála se úplně všemu na mě, všemu co bylo moje, nebo semnou nějak souviselo. Pokud jsem byla vyvolaná ozývalo se posměšné odfrkování a nedej Bože pokud jsem odpověděla špatně.
Tyhle posměšky pokračovaly do té doby, dokud jsem nezůstala úplně netečná. Až se jim podařilo mě přesvědčit, že jsem doopravdy neschopná, hloupá, ošklivá, tlustá a nic mi nejde. Tak jsem tyhle názory vzala za vlastní, že jsem se přesně takovou stala. Pak už si mě nevšímali, dál už totiž nebylo proč.
Tohle nalinkovalo i můj další postup v životě. Totéž se opakovalo na učňáku a v menší míře i při nástavbovém studiu. Jenže v té době už jsem začala potkávat lidi, kteří ve mě viděli víc než jen to naprogramování. Z těch lidí jsou teď mí přátelé. K tomu jsem potkala i svého přítele a poprvé se začala cítit jako lidská bytost a ne odpad. Pomaličku jsem se vyhrabala z náběhu na sociální fobii. Byly doby, kdy jsem nemohla na lidi promluvit, nedokázala třeba nakoupit a i ukázat revizorovi jízdenku byl gigantický problém. Nebo jen obyčejně jít po ulici bez pocitu úzkosti nebylo běžné.
Toho všeho jsem se dokázala zbavit, ale stejně tam ten pocit méněcennosti zůstal, ikdyž jsem myslela že už je dávno pryč.
Byl tu pořád, jen lépe schovaný. Občas jsem měla pocit že mezi ostatní lidi nepatřím, nebo si nezasloužím být tam, kde právě jsem. Nebo že, některé věci ostatní můžou, ale já ne. Na mě už je to přece moc. Mimo to jsem taky věřila, že já si přece nemůžu vybrat co budu dělat, že musím počkat co na mě zbyde. Že svůj život vlastně ani neřídím, protože na to nejsem dost dobrá.
Tohle všechno jsem si uvědomila jen v ten jeden moment.

To mi stačilo na to, abych si uvědomila že to celé je přece blbost. Nemusím být poslední koho vyberou do družstva. Nejsem horší než ostatní. I já můžu vzít život do vlastních rukou a ne že já na to nejsem dost dobrá, nebo dost chytrá.
Příliš často jsem vracela do stojanů krásné kousky oblečení, s tím, že to se pro mě nehodí. Proto jsem pokaždé skončila s naprosto tristním šatníkem každý pes jiná ves, i když jsem přesně věděla jak by měl vypadat. Na poslední chvíli jsem si vpodstatě řekla, že ta věc je pro mě příliš hezká. A tak to bylo se vším v životě. Jen děkuji Bohu, že můj přítel se nenechal tak lehce odmítnout.

No tak jsem tu výpověď prostě podala. Neříkám, že to teď bude lehké najít si lepší práci. Nemusí se mi to ani povést napoprvé, ale není to poslední volba a poslední možnost. Když to neklapne, můžu to zkusit znova a jinde. Všechno jde, jen udělat první krok.

Sunday, July 23, 2017

Mi band 2

Konečně jsem se dočkala fitnes náramku. Není to ten můj vysněný kousek (fitbit), ale myslím si, že budu i tak spokojená.
Po Fitbitu jsem koukala ještě když jsem dělala na výdejně, takže to už musí být aspoň 4 roky. Pořád jsem si ho nemohla dovolit. Fitbit je pro mě zkrátka moc drahý. Stejně jako Jawbone a jim podobné alternativy.
Jak doba plyne, začaly se objevovat levnější kousky. Většinou ale neuměly to, co můj vysněný fitbit. Před nějakou dobou jsem si řekla, že bych si mohla pořídit aspoň nějaký takový. Hlavně aby to mělo krokoměr a ukazovalo čas a bez toho ostatního se obejdu. Tak jsem to hodila do heureky a najednou mi mezi tím vším vyskočil Mi band 2. Za cenu pod 700. Nečekala jsem mnoho, ale začetla jsem se do toho co umí a nestačila zírat. Nabízí mi všechno co jsem chtěla!


Pro srovnání s fitbit charge 2, který jsem tak chtěla:
Oba umí: Krokoměr, tep, měření vzdálenosti, spálené kalorie, aktivita, sledují spánek, buzení, notifikace.
Fitbit navíc umí ještě měřit převýšení.

Víc jsem toho v rozdílech specifikace nenašla. Akorát že fitbit se dá koupit od cca 3500 a mi band jsem koupila za 680Kč. Pomíjím taky případné rozdíly ve výdrži baterie a propracovanosti aplikace a tak podobně. Vím že s fitbitem jde sledovat víc věcí, jako třeba vypité tekutiny. To jsem ale dál nezjišťovala, prostě jsem Mi band objednala a hotovo.

Objednávala jsem přímo ze stránky Xiaomimobile.cz. Balíček přišel do dvou pracovních dní. Balení minimalistické. Malá krabička s krátkým uživatelským návodem, nabíjecí kolébkou, náramkem a vlastní ,,fazolí" která celý ten cirkus zajišťuje. Objednávala jsem ještě jeden pásek na výměnu. Chtěla jsem původně fialový, ale je tam jako ,,připravujeme" tak jsem si musela nechat zajít chuť a koupila si tmavě růžový. Ve skutečnosti spíš do korálova. Ale nestěžuju si, barva je to pěkná.

Před spuštěním jsem nabila do plna a po 3 dnech a 4 nocích je baterie na 56%.  Dobíjí se ale celkem rychle. Přes noc mám většinou zapnutou aktivitu spánek, kdy ,,Miíčko" stále měří tep, takže tohle je hlavní žrout energie. Podle akcelerometru a pravděpodobně i toho tepu pozná fáze lehkého a hlubokého spánku. Nezpozorovala jsem ale zatím rozdíl když aktivitu zapnu a když nechám náramek běžet automaticky. To pak zaznamená spánek taky, ale tepovku při něm myslím neměří. Jinak tak měří tep při každé aktivitě, když si ji zapnu a kdykoli chci přímo na zápěstí. Přijde mi, že i kroky měří dost přesně. Notifikace nepoužívám, protože mě to celkem otravuje, SMS si přečtu až budu mít čas. Osvědčuje se mi budík. Vibrace jsou dost důrazné aby mě probraly, zároveň tiché, že nezburcují nikoho jiného. Aplikace do telefonu je OK, podle mě není úplně ideálně přehledná, ale je tam co potřebuju a nemusím to dlouho hledat, takže v pohodě.
Jediná nevýhoda, co jsem zaregistrovala je, že je schopný spánek jako aktivitu vyhodnocovat jen v noci. To znamená, že když přijdu po noční, v 8 ráno zalehnu do postele a pustím aktivitu spánek, tak po 7 naspaných hodinách má aplikace ,,žádná data o spánku". Což mě mrzí, protože bych docela ráda viděla jak spánkový rytmus vypadá právě po té noční. Prostě podle náramku se spí jen v noci a hotovo. :D  Je prý slibovaná nějaká aktualizace, co to pořeší, ale zatím nikde nic. Jediné řešení je přenastavit čas v mobilu. Pak to spánek sleduje když si myslí že je noc.

Zatím jsem ale s Mi bandem spokojená. Dalo mi všechno co jsem chtěla a ukázalo mi pár zajímavých věcí. Třeba že stačí přejít Zlín cca od divadla k tržnici s kolečkem kolem náměstí a parku Komenského a pak zpět aby mi to pak dalo 10 000 kroků. Samozřejmě plus s běžným denním pohybem doma a v práci. To jsem si nastavila jako denní cíl. Chtěla bych si dát ještě cíl spát 7 hodin denně, ale druhý cíl už nejde nastavit.
U spánku jsem taky narazila na zajímavý vzorec a to je ,,výpadek" hlubokého spánku v době kdy vstávám na ranní. Pokud mě nic neruší, jsou fáze celkem pravidelné, ale tady je vždycky prostě díra.

Uvidím co mi přinese další používání, ale zatím jsem ráda že náramek mám. Určitě si dokoupím ten fialový pásek co jsem chtěla a dost uvažuju, že si od Xiaomi koupím i telefon (až současný klekne, nebo mě dost naštve). Má ho kolem mě několik lidí. Každý telefon má vzhledem k tomu co umí cenu naprosto pohádkovou a funguje spolehlivě, tak proč ne.

Tuesday, July 4, 2017

Jahodový beanie by Kate

Fazolové brownies a jejich blondie varianta od Katty Veganza je poslední dobou moje oblíbená snídaně. Není to až tak složité a netrvá to dlouho, pokud nepočítám namáčení a vaření fazolí. Mohla bych použít ty z konzervy, ale mám hromadu ,,suchých" tak je spotřebovávám.

Teď jsem si na tyhle fazolové buchty pořídila ještě silikonovou formu - minibábovičku z Orionu.
Dneska jsem chtěla být trochu kreativní a napadlo mě stvořit jahodovou variantu blondies. Řekněme ,,strawberry blonde" -  jahodovou blondýnu (ta barva vlasů se mi vždycky líbila).
Vpodstatě jsem jen do původního receptu tady přidala místo vanilkového proteinu jahodový a do směsi rozmixovala jednu jahodu.
Výsledek byl vyhovující. Vonělo to po jahodách, barva taky trochu připomínala tu jahodovou blond a i v chuti to bylo jemně cítit. Doplněno o Kiku s jahodovou příchutí z Terna a další jahodu to bylo dokonalé.


Krok 1. Už vyklopená bábovička a shromážděné suroviny.


Krok 2. Všechno to hezky nalít doprostřed


Krok 3. A ono to pak takhle krásně ,,vyblije" ven.

Musím říct, že poslední dobou se v tom jídle ráda takhle nimrám. Ano, mohla bych tu kiku sníst kulturně z kelímku lžičkou, ale takhle je to prostě lepší. :D

Sunday, July 2, 2017

Mini potravinový ,,haul" z terna

Slovo haul mám děsně nerada, ale už tak děsně prosáklo, že mám pocit, že nekteří říkají ,,haul" i obyčejnému nákupu. :D

Tady ale nemám máslo, rohlíky a spol, ale maličký výřad různých šikovných potravin. Poslední dobou zjišťuju, že když chci nějaké speciální potraviny, seženu je většinou v Dm, nebo v Ternu. Dm má věci jako bílkovinový chleba, kokosová mouka atd celkem normálně. Poslední dobou je ale docela ,,terno" jít i do Terna. Tam seženu batáty, různé mouky, sójové jogurty a všechno možné na jednom místě a v docela širokém výběru.
Je to taky jediné místo v okolí, kde se dá sehnat téměr kompletní sortiment od Maxsport, což mě zvlášť těší. Tato značka mě zajímá kvůli jejich proteinovým sladkostem a zeleným a černým špagetám a taky spoustě dalších věcí.


Ty černé špagety, ty jsem prostě musela mít. Jsou dělané z černých fazolí a jsou dost dobré. Udělala jsem si je s kuřecím masem a se zbytkem brokolice, růžičkové kapusty a fazolí. Prostě to co zbylo v lednici a byla to paráda.


Ve zkratce zbytek. Protein cake je moje menší slabost. Chutná to dobře, dobře se to dávkuje, akorát ta cena.
Obyčejné tyčinky od Maxsportu mi zatím nepřišly jako zvlášť úžasné. Měla jsem jahodovou, čokoládovou a vanilkovou. Víc mi chutnají třeba ty od Bombus, ale Maxsport má pak ještě řadu royal. Tam jsou zajímavě znějící názvy jako lemon cheesecake, peanut butter pancakes a Creme de cassis. To musím vyzkoušet. Jenže za skoro 40Kč je to taky docela drahé, takže pěkně pomalu. Lemon cheesecake se ale povedl. Je v bílé čokoládě, tyčinka je hutná, na mě docela dost sladká, ale citron je v ní příjemně cítit.

Rej sušenky mají teď obrovskou reklamu v časopisech jako Dieta a spol a musím přiznat, že mě to nalákalo. Ty ovesné jsem už kdysi měla, ale chutnaly asi jako mletý beton. Přesto jsem jim chtěla dát šanci a musím říct že se zlepšily. Nebo se moje chutě změnily. Jsou  bezva. Plánuju je jako takový povolený bonus ke svačině. Úplně nejlepší jsou ty jahodové.

Saturday, June 24, 2017

Dead zone

Poslední dobou je odemně mrtvo. Pochybuju sice že by mě někdo postrádal, ale neměla jsem nějak vůbec čas. Mám ho až teď, když mě můj drahý na 3 dny opustil a odjel se duševně vzdělávat do Polska. Já jsem naznala, že toho nemám zapotřebí a tak mám klid a čas sedět doma a třídit si myšlenky. A že je co třídit!

Momentálně u mě probíhá spousta změn a ne vždycky je zvládám. Třeba moje práce. Jsem rozhodnutá že chci jít pryč. Potřebuju nějakou, třeba i o něco méně placenou, ale blíž a bez dlouhého dojíždění. Nejlépe taky beze směn. Mám napsanou i vytištěnou výpověď. Momentálně mi leží v práci ve skříňce, protože jsem se na poslední moment brejkla a nepodala ji. Najednou ve mě všechno začalo řvát, že teď je to blbý nápad. Možná je to nějaký vnitřní strach aby se neopakovala situace z loňska, kdy rodiče onemocněli a 3 lidi jsem živila prakticky jen z jednoho platu. To opravdu bylo sotva na jídlo. Táta teď má dostat invalidní důchod a tak trochu se obávám aby peníze skutečně chodily. Ne jako loni.
Logicky mi všechno říká, že si odchodem jen pomůžu, ale pořád mě něco brzdí. Tak počkám ten týden do konce měsíce, jestli mě něco nakopne, ale jinak to možná ještě pozdržím. Mám i hodně jiných starostí, které musím oběhat, tak se jedna prostě protáhne a bude mi strašit v hlavě dýl.

Do teď mě zaměstnávalo i běhání kolem dědického řízení po strýci. To už skončilo, ale teď mě čeká práce kolem jeho výsledku. Nejen že běhám kolem nejnutnějších věcí na domě (poséct, nahradit rozbité tašky atd) ale taky mě čekají další řešení.
Dál běhám i sama kolem sebe. Snažím se rozběhnout své vlastní tělo. To už je vlastně delší doba. Snažím se snad už dva roky. První rok jsem tápala, pak se půlrok ničila a teď už jsem snad konečně ve správném směru. Nejdřív to byly nulové výsledky, potom jsem nějaké měla, ale v momentě kdy se kolem mě všechno začlo hroutit se rozpadlo i tohle.
Na konci března jsem začala znova. Drasticky. Možná až příliš, ale jinak už jsem si nevěděla rady. Potřebovala jsem nutně zhubnout aspoň trochu. Šla jsem proto do pro někoho šílené kokteilové diety. Vlastně to nejsou jen kokteily, jsou i polévky, těstoviny, kaše, docela hnusné omelety a jiné. Pomohlo to. Zase se vejdu do oblečení na cvičení a nestydím se tolik.
Což znamená, že už nemám problém jít cvičit. Zatím chodím na jógu a chodím obecně, občas indiánský běh, postupně přidám další aktivity. Podle toho co mi síly dovolí.
Když už jsem vyběhla z proteinové diety, řeším i svoje jídlo, což dá taky dost práce. Dieta byla relativně bezpracná a tak mi to poskytlo dost času odpočinout si od věčného trápení s jídlem a vařením. Během ní jsem ale ztratila hodně minulých návyků, které nebyly vždycky přínosné a začít znova bylo najednou lehčí.

Před týdnem jsem konečně byla na inbody. Výsledek  mě nakonec docela překvapil. Žádné svalové disbalance, i když jsem je očekávala. Pořád jsem se bála útrobního tuku, protože mám velký obvod pasu. Nakonec mám jeho množství nízké! I tak ale mám podle měření  na těle celkem hodně tuku a můj biologický věk je jako věk mých rodičů! Takže je potřeba zabrat.
Zatím se mi to ale poměrně líbí. Spočítala jsem si konečně makra a to dost ovlivnilo můj jídelníček. Zkouším nové recepty, novou literaturu, nové potraviny



Tuesday, May 2, 2017

Zlín design week moduly - co se mi líbilo

Letos jsem měla poměrně dobrou příležitost se podívat na design weekové moduly, které byly umístěné na náměstí a na Soudní. Ostatní akce kolem mě míjejí, protože vernisáže, párty a další jdou tak nějak mimo mě a hlavně mimo můj volný čas.

Těsně před tímto se mi aktualizovala candy camera přes kterou fotím. Po každé aktualizaci se automaticky zaškrtává možnost watermarku a je tam, dokud ji nezruším. Nevšimla jsem si jí, takže je tu skoro na všem co jsem fotila ve dne. No co...

Už před akcí, kdy se výstavní ,,krabice" chystaly, jsem zaznamenala reptání cože to tam je za hrůzy a na co to je. Lidi prostě nejsou spokojení nikdy. Jak říkal jeden facebookový komentář: ,,I kdyby z nebe padaly tisícovky, tak lidi budou nadávat že padají špatně." Mě se instalace ale celkem líbily, je to pro mě pěkné zpestření když chodím kolem náměstí abych si ukrátila čekání na autobus.

Sunday, April 23, 2017

Úlovek ze Ziaje

Ziaja u nás ve městě čerstve přesídlila z budovy obchodního domu do nových prostor. Nebylo by to nic převratného, kdyby k tomu nevyhlásili akci pro prvních 100 zákazníků. Kdo přišel a řekl heslo ,,Ziaja na nové adrese" dostal k nákupu ještě taštičku se vzorečky, balzám na rty a slevovou kartičku. Tahle akce mi vyskočila na facebooku jen pár hodin po zveřejnění, takže jsem stihla včas zareagovat.
Měla jsem sice v práci takovou směnu, že osobně bych to nestihla, ale naštěstí mám skvělého přítele, který mi tam cestou do fitka zaběhnul. (Měl to po cestě.) Nebylo to sice tak jednoduché, adresa nebyla přesná a v třinácté budově je to v pasáži, takže z toho měl trochu bojovku. Ale našel, stihl a vešel se do té stovky.


Tohle je celý úlovek. Dnes se tomu prý říká haul? Tohle slovo zrovna ráda nemám, když je to takto napsané, vypadá to jako vytí -,,howl". Je to ovšem celkem příznačné, protože přitom vyje hlavně peněženka.
U Ziaje naštěstí nevyje nijak moc. Většina koupených věcí byla kolem 60 až 80 korun. Má to skvělý poměr cena/výkon.

Mám tu korektor aknózních změn. Ten mi, jak doufám, pomůže s hojením červených fleků po akné. Dál je tu maska na vlasy a kondicionér s kozím mlékem a olivový mycí gel na obličej. To je všechno co jsem kupovala, zbytek jsou dárky.
Dostala jsem balzám na rty s pomerančovým máslem, který voní naprosto božsky. Taštička, ve které jsou vzorečky, bude použitelná a praktická i do budoucna. Se slevovkou si do Ziaje asi brzo zajdu pro něco dalšího. Jako poslední je tam dvoufázový olivový odličovač, který byl jako dárek k nákupu nad 300 korun. Můj nákup byl za 307, takže těsně.

Vzorečků jsem taky dostala požehnaně. Těším se až to pěkně vyzkouším. :)