Saturday, January 20, 2018

Jak jdou přecevzetí

Tak co, jak všem asi jdou ty novoroční předsevzetí? Když jsem po Vánocích šla poprvé na jógu,normálně jsem se lekla. Fitko bylo totálně plné, všechny běhací pásy zabrané, všude nácvak. Uf. Pořád ve mě zůstává kus z těch úzkostí a sociálních fobií, nebo čeho, tak se to ve mě v ten moment všechno stáhlo, když jsem tu ,,hrůzu" viděla. A potom po józe ta fronta na sprchy.....
Naproti tomu, když jsem tento pátek šla na bosu TRX lekci, už tam bylo tak nějak normálně. První vlna trochu opadla.

No a já jsem se trochu usadila v těch svých, takže si udělám revizi:

1.Víc spánku
Moc se mi nedaří. Sice jsem průměrně dobu spánku protáhla minimálně o půl hodiny, možná hodinu, ale vesměs chodím spát furt stejně. Necítím se nevyspale, ani unaveně, takže to není taková hrůza, ale musím se snažit dál.

2. Lépe se starat o pleť a tělo
Zodpovědně se každý den mažu a starám. Dokonce občas používám i to tělové mléko. Před pár dny jsem nechtěně šokovala pár lidí v jedné diskuzi, kteří se trumfovali kdo používá méně kosmetiky. Posteskla jsem si že já takovou výhodu nemám a že denní péče je minimálně pětikroková. Doplnila jsem přípravky, které mi chyběly a na cestě mám už další balíček ve kterém je dalších pár pomocníků. Tady by to šlo.

3. Lepší načasování
Překopala jsem si plán na celý týden a zjistila, že to prakticky nefunguje. Takže jsem zpět na systému, kdy v neděli chystám jídlo na pondělí a úterý, v pondělí cvičím + mám čas dokoupit pár věcí nebo něco zařídit. V úterý vařím na zbytek pracovního týdne, ve středu jdu po práci domů a pak na 6 večer cvičit. Čtvrtek je na plánování jídelníčku a nákup, ale většinou nestihnu oboje, takže to doženu podle možností. Pátek je stejný jako pondělí. Sobotu pak lepím jak se dá. Zatím to takhle ujde.

4. Mindfullnes
Párkrát jsem si v práci při obědě uvědomila co jím a nečučela do mobilu eh.... no moc se mi tu nedaří. Ale už si ráno nedělám skincare při snídani a pár činností jsem od sebe prostě oddělila. Zatím je to ještě málo.


5. Lepší jídelníček
Zadařilo se. Projela jsem internet pro inspiraci a trochu to oživila. Zatím si nestěžuju.

Nakonec bych řekla, že u mě to zatím jde. Plním od každého něco. Nikde nejsem stoprocentní, ale malé změny jsem udělala. Teď jen makat dál.

Saturday, January 6, 2018

Hurá, mám předsevzetí!

Novoroční předsevzetí jsou mi spíš cizí, ale jak tak pročítám všechny ty posty s cíli pro rok 2018, nějaké z toho vykrystalizovaly. Když koukám na ty seznamy, tak si říkám, že některé věci jsou dobré a že: ,,tohle bych taky mohla", a tamto zase ,,potřebuju jako sůl"

Takže tady to je, moje cíle pro rok 2018 a dál:

1. Víc spánku.
Když něco potřebuju stihnout, tak ubírám hlavně tady. Vím že potřebuju spát 7 hodin, ale obvykle spím spíš 6, nebo hůř, jen 5. Teď si večerní rutinu přizpůsobím, tak abych zapadla do postele dřív

2. Lépe se starat o pleť a tělo
Svoji exematickou a aknetickou pleť musím držet v dobrém stavu. Dost často na to kašlu, i když už dřív jsem si říkala že na tom zapracuju.
S nápravou jsem vlastně už začala ještě v prosinci. Byla jsem po letech na kožní a pořídila jsem si mastičku na rozpraskané ruce. Taky jsem se vrátila k pořádné péči o obličej a z koreje je už na cestě balíček s kosmetikou kterou postrádám. Efekty už se dostavují, mizí exém na rukou i na víčkách, obličej nestahuje a celkový pocit je lepší. Teď se ještě přemoct k tomu, abych se každý den namazala tělovým mlékem a bude to perfektní.

3. Lepší načasování
Pořád spěchám, ale nic nestíhám. Nebo stíhám na úkor spánku. Musím líp vyřešit rozdělení času mezi spánek, práci, přípravu jídla, péči o sebe a cvičení. Nově taky někam zařadit odpočinek. Potřebuju si zařídit chvilku, kdy si prostě v klidu sednu/lehnu a budu brouzdat na internetu, koukat na seriál, číst, jít ven, hladit kočky atd. Nebo prostě jen koukat z okna. Ne že budu k odpočinku jen od něčeho odbíhat. Třeba že při vaření uteču k PC.

4. Mindfullnes
Souvisí s předchozím bodem, ale je to podle mě důležité natolik, aby to mělo svůj vlastní bod.
Potřebuju se naučit plně věnovat tomu co dělám. Naučit se že když vařím, tak vařím, když jím tak jím, když plánuju program, tak se soustředím jen na to. Ne že u toho řeším milion dalších věcí. Pak možná budu i lépe stíhat.

5. Lepší jídelníček
Opakuju pořád tytéž suroviny. Třeba konzervovaného tuňáka, nebo tresku už nemůžu ani cítit. Už hledám lepší recepty. Sice se obávám abych všechno stíhala, ale když zvládnu bod 3, budu moct vyřešit i tohle.

Tohle všechno jsou body, které jsem viděla jinde a uznala že bych na tom měla sama zapracovat. Už jsem se do toho dala, snažím se, tak doufám že za nějaký čas budu moct říct že jsem všechny svoje předsevzetí zvládla. ;)



Monday, January 1, 2018

2017


Tak jo, asi bych měla taky shrnout svůj rok. Nemůžu říct že byl vyloženě hrozný, ale už jsem zažila lepší. I když poslední roky byly vyloženě náročné všechny. Rozhodně ho ale končím líp, než jsem začínala. Pořád to možná není ideální, ale jsem mnohem, mnohem spokojenější.

Rok 2017 jsem začínala poměrně unavená. Strýc v nemocnici, táta před chemoterapií, máma nastoupila po operaci krční páteře zpět do práce. Měla jsem teda za sebou už tehdy dost náročný rok. V půli ledna jsem z toho jeden pátek místo odchodu do práce omdlela a strávila týden na nemocenské. Potom strýc zemřel. Nečekaně, předpokládalo se, že bude žít ještě aspoň půl roku, i když se neuzdraví. Pamatuju si, že tehdy napadla hromada sněhu a my jsme v tom marastu rozváželi parte po příbuzných v okolních obcích. Na jaře se pak řešila pozůstalost.. Strýc napsal závěť a mě v ní uvedl, takže se vyřizovalo a papírovalo.
V té době jsem se taky snažila zhubnout. Úspěšně jsem shodila 8 kilo, jenže jsem nevydržela, ruply mi nervy a spadla do přejídání a během krátké doby přibrala všechno zpátky.
V létě mě pak začaly trápit migrény a už jsem měla dost své práce. Směnování, vstávání ve 3 ráno, dojíždění, pracovní soboty. Už mi došla trpělivost a na konci července jsem před celozávodní dovolenou podala výpověď.  Docela jsem se bála jak zvládnu hledání nové práce. Vrhla jsem se do toho až v září. Nové místo jsem si naštěstí našla poměrně jednoduše a dostala jsem přesně to, které jsem nakonec chtěla. Nastoupila jsem v říjnu. Naráz mi přibylo volného času, který jsem využila ke cvičení, nákupu potravin a vaření, takže vlastně pořád skoro nemám čas. Taky se na podzim stěhovala teta z domu po strýci, který jsem zdědila. To znamenalo další papírovačky při převodu vody a energií a dalšího žrouta času.
S novým zaměstnáním mě čekala i nástupní prohlídka u firemní lékařky. Té se něco nezdálo, a tak mě poslala k obvodní lékařce s podezřením na nemocné ledviny. Od té doby si dělám kolečko po doktorech a ještě mě pár lékařů čeká. Ledviny mám nakonec v pořádku, ale ještě mě čeká neurologie, oční a určitě bych měla zajít i k zubaři a mám v ruce i doporučenku k psychologovi.
Ten rok mě totiž otravovaly nejen migrény, ale i nárazové přejídání a problémy s přítelem. Ne že bych se z toho hroutila, ale aspoň částečně z toho za celý rok mám nervy v kýblu. Potíže s přítelem nastaly v momentě kdy jsem zdědila ten dům po strýci a myslela jsem že bychom ho spolu zrekonstruovali a mohli žít tam. Tehdy asi na něj dolehlo, že už je to ve vztahu sakra vážné a že opravdu nebudu žít s ním u jeho rodičů. Asi pořád doufal, že nakonec to tak dopadne a až v ten moment si uvědomil situaci. Do rekonstrukce se mu moc nechce. Tím se vyrojily problémy. Momentálně už to vypadá stabilně a do budoucna nám svítá naděje.

A co plány do roku 2018? Žádná nová předsevzetí nemám. Jen přežít a to co nejlépe. Samozřejmě, chci zhubnout a tak dále, ale to už trvá dva roky, to už není nic nového. Takže hlavně žít a co nejvíc dobrého prožít aby ten rok byl o kus lepší než ten minulý.

Friday, December 29, 2017

Po Vánocích

Svátky za náma. Dárky jsou rozdané, salát sežraný, rodina navštívena. Do konce roku už jen pár dní. Mohla bych třeba shrnout své Vánoční dárky. Prakticky s nimi trávím většinu volna, vzhledem k tomu, že jeden z nich byla postel a z té jsem poslední dny skoro nevylezla.
Ale budu muset. Ve snech už mě straší kolik kilo jsem asi přibrala.


Kromě postele jsem dostala ještě pár dalších věcí. Většinu z nich jsem si dala sama, protože jsem letos zlobila a Ježišek by mi nadělil kulový.
V sephoře jsem si pořídila balíček s atomizérem, miniaturkou řasenky od Too Faced a zimní edicí ponožkové masky. Obaly se mi líbí tolik, že ani po 5 dnech jsem se ještě neodhodla to otevřít. Kdybych se dlouho nerozmýšlela, mohla jsem si toho pořídit ještě víc, jenže Vánoční věci byly vyprodané už v říjnu, takže i když jsem nakupovala brzo, většina už nebyla.


A protože v Sephoře už nebylo to co jsem chtěla, mimo jiné vánoční krém na ruce a ohřívač, našla jsem náhradu v Douglasu. Krém na ruce jsem si pořídila v sadě i s pilníkem a ohřívač taky byl. Později jsem ještě přidala balzám od eos.


Těsně před svátky jsme potom vyrazili na nákup dárků pro nás ještě s přítelem. Takže jsem tak dostala ještě pár kousků převážně v růžové barvě, aby mi to šlo k zimním botám. Ty byly jediným světlým kouskem na tmavém oblečení a chtělo to něčím doplnit.
Teď k nim teda mám ještě šálu a kuličku na tašku z H&M a čepici, která mi padla do oka u jednoho stánku v obchoďáku. Hurá! Je teplá a nepadá mi do očí!


V třetí várce jsem pak dostala od své skorošvagrové náramek z rudrakshi a polodrahokamů. Společně jsme s P dostali ještě svícen a každý poukázku na masáž hned na celou hodinu.


Dostala jsem toho celkem hromadu, ale ta postel je prostě nejvíc. Mám pro sebe celou dvojpostel. Můžu z ní přímo pozorovat oblohu, protože je pod střešním oknem a taky konečně může přespat i P.

Monday, December 25, 2017

Vánoční tradice

Všichni máme nějaké ty rodinné tradice. Štědrovečerní večeře, půlnoční, lítí olova..... I u nás jich pár máme. Máme minimálně 3 stromečky (Jo, jsme trochu cvoci). Někdy je ještě jeden, který jsme zdědili po dědovi a babičce i se spoustou krásných skleněných ozdob.
Já mám pak osobní tradici, kdy na Vánoce vytahuju řetízek od dědečka a prstýnek po babičce (ten jsem letos nenašla, kam jsem ho sakra mohla schovat?!)

Ta tradice, o které chci mluvit především, je ale naprosto nedobrovolná a nechtěná. Jakýmsi zvláštním řízením osudu se totiž každý rok něco doma pokazí. Něco jako přívod vody, odpady a takové. Prožili jsme tak už několik Štědrých dnů, kdy taťka trávil den venku ve výkopu, aby zachránil situaci opravou nějaké zákeřné poruchy. Letos to je plynový kotel. Máme parádní kondenzační kotlík, který je funkční a bezpečný. A protože je bezpečný, tak když má závadu, nerozjede se. Tou závadou je nefunkční ventilátor. Chybka je to malá, jenže to netopí. Naštěstí ale máme ještě kotel na pevná. Takže teplo máme.
Za ty roky už to bereme jako takovou tragikomedii, Něco se podělalo, tak se z toho nepoděláme ještě my. A o to tady jde. Štědrý den nemusí být perfektní, hlavně že jsme všichni spolu.
I když se už těším až budu ve vlastním a dělat si všechno po svém. O to víc si užívám Vánoce tak jak je znám. :)


Sunday, November 19, 2017

Café v Malé Scéně

Asi mám další oblíbenou kavárnu. Dneska jsem vyrazila na pohodový pokec s kamarádkou na Malou Scénu. Už chvíli jsem tam chtěla, protože jsem navštívila jejich ,,sestřičku" - kavárnu v Luhačovicích a tam bylo moc fajn. Teď mě tam o to víc lákala vánočně laděná výzdoba.
Tohle je tak další z naprosto neplodných článků pro nikoho, o místě, kde se mi líbilo.

Kavárna je pod Zuškou, takže cestou do vchodu člověk může potkat nějakou kreativní výstavku. Zrovna tam měli pokojíčky. Byly úžasné. Hlavně ten kosmický s půlměsícem, ten Alenkovský a taky ty designově pojaté. Parádní to bylo všechno, ale ty se mi prostě nejvíc strefily do vkusu.



Kavárna samotná má krásné prostředí, tmavší barvy, hezké dekorace a výhled na Baťovské domky. To se mi moc líbí. Líbí se mi nekomplikovaná nabídka. Taky se mi líbí káva se šlehačkou, která je výborná. Rozhodně jsem tam nebyla na posledy. I když tam straší. Totiž - za naší přítomnosti praskly hned dva skleněné svícny na vedlejší stolech. (ty hnědé sklenice na fotce) S pořádně hlasitým křachnutím, které všechny vyrušilo. Potom už jsme ostatní svíčky spolu s obsluhou raději sfoukli. Místní obsluha je navíc velmi milá a vstřícná. Bylo to tam celkově moc příjemné. I přes to strašení.







A navíc - dnes poprvé pořádně sněžilo a sníh zůstával. V podzimním listí to vypadalo moc hezky.


Sunday, October 29, 2017

Life update září, říjen

Přišel podzim a s ním přišly změny. Bylo jich dost, tak si říkám že by to chtělu udělat si aspoň takový malý zkratkovitý report.


Poslední dobou se celkem nikde neozývám. Na fecebooku, instagramu, ani tady. Není čas. Poprvé mi ho ale nežere práce, ale moje vlastní plány, což je fajn.

V říjnu jsem tedy nastoupila do nové práce. Konečně jsem udělala krok, ke kterému jsem se odhodlávala aspoň rok. Bála jsem se co bude, když to udělám. Jak najdu novou práci a jak bych to vůbec zvládla. Člověk se nemá bát, vytvářet scénáře co bude. Má udělat to co chce, ono to vždycky nějak dopadne. Nakonec to všechno proběhlo tak nějak automaticky. Podala jsem výpověď jela na dovolenou, po dovolené začala hledat práci. Poslala jsem 4 odpovědi na inzerát. Ze dvou míst se mi ozvali na pohovor a nakonec jsem dostala obě. Vybrala jsem si to co se mi líbilo víc. Nastoupila jsem a všechno běží tak nějak samo. Kolektiv je sympatický, práce je sympatická, nesedím celý den na zadku u linky jako dřív. Taky nedělám na směny a nejsem úplně vyřízená. Po cestě z práce mám své fitko, takže častěji chodím cvičit - hlavně na jógu a zvládnu nakoupit a tak nějak všechno co potřebuju. Už jsem stihla nakoupit i dárky na vánoce. :D

Mimo to jsem zvládla výlet do Brna s přítelem. Byli jsme se podívat do Zetor galery, protože mého drahého děsně zajímají. V práci na ně vyrábí kapoty, takže se samozřejmě zajímá o celý výrobek. Traktory vypadají vážně luxusně, pomalu líp než moderní auto. V rámci návštěvy Brna jsem se snažila sehnat taky zimní kabát, což se mi naštěstí povedlo a podařilo se nám stihnout i kafe ve Starbucks. Nepřijde mi to jako něco děsně extra, ale doma to nemám, tak proč ne.



Taky už se blíží Halloween. Bohužel nám selhala taková menší oslava protože hlavní osoba nám onemocněla a museli jsme to odložit. Objednávali jsme pro tu příležitost Tokyotreat box se sladkostmi. Jeho opening se teď bude muset odsunout. Tak jsem aspoň udělala nájezd na Lidl a pořídila si nějaké dobroty tam. Když už jsem u těch dobrot - pořád bojuju s nárazovým přejídáním. Už se ale začíná zdát že to mám víc pod kontrolou. Jak tělo není ve stresu ze střídání směn a permanentně unavené daří se mi se nějak držet.


Dál mám Halloweenské plány ještě na úterý a pátek, tak snad se vydaří.

Friday, October 13, 2017

Když není internet

Člověk by neřekl jak zatraceně důležitá věc je v dnešní době být online. Vždycky jsem si říkala: ,,Pos... by se internet, no bóže, mám jiný věci na práci" A tohle se přesně teď na týden a kousek stalo. Jenže to nebylo jen ,,no bóže" ale bylo to docela v háji. Nejde o tu zábavní stránku, to mě vážně tak nepeče. Jde o to, že naráz jsem si uvědomila na co ho všechno potřebuju.
Že když chci něco naplánovat, potřebuju jízdní řády. Stav účtu kontroluju na internetu, přihlašuju se na hodiny do fitka, když něco scháním (momentálně lahev na pití) tak sháním na netu. Když mám s P opačné směny, tak si píšeme. Všechno se samozřejmě dá bez internetu, jenže to většinou vyžaduje sjet dolů do města a to je blbé, když to potřebuju hned.
Nejhůř pokud potřebuju s P něco vyřídit a má odpolední směnu. Na SMS neodepíše, protože má tarif kde za ně platí, ale data má zdarma. Já ne. Aspoň že mám volné minuty volání.
Týden tak proběhl vcelku komicky, kdy jsem využila internet kde se dalo.

Tak si říkám, že tímhle si lidstvo vážně koleduje o průšvih. V případě solární bouře bysme byli nahraní. Většinou na úrovni lovců a sběračů. Přece jen, ten kdo neví pěstovat zeleninu a chovat zvířata už si to nevygooglí.

Saturday, August 5, 2017

Dovolená

Původně jsme uvažovali o jiných lokalitách, ale nakonec jsme letos opět skončili na Bílé. Na jednu stranu je to celkem chabé, když se dívám na všechny ty kolegyně jak jezdí na Maltu a různě k moři, ale zase je tam skvěle a líbí se mi tam, tak mi můžou vlézt na záda. Letos jsme byli na 3 noci, ne jen na 2 jako loni a tak bylo víc času si to tam i projít.

Hned první den jsem vyhnala přítele aspoň na malou vycházku do Obůrky podívat se na daňky, jeleny, divočáky a další. Potom po večeři jsme byli ve wellnes na bazén a vířivku a ještě se mi ho podařilo potom vytáhnout znovu ven a do půlky sjezdovky, abychom pozorovali hvězdy. Přece jen, tady je o něco menší světelné znečištění, tak je to třeba využít.

Druhý den jsem svéjo drahého hnala ven zase. Původně se mu moc nechtělo a argumentoval tím, že bude příliš horko. Jenže v Bílé je asi o 5 stupňů méně,  než bylo ve Zlíně a tak semnou můj milý absolvoval tůru naprosto dobrovolně. Dopoledne i odpoledne. Večer potom na bazén a další den ráno zase znova. I přesto že během snídaně nám popršelo.
Byli jsme za ty 3 dny na trase kolem Javořinky, přes slovenskou hranici na horu na Bobek, ten druhý den k nádrži Maxův klaus se zastávkou u sirného pramene Smradlava a poslední den po vyklizení pokoje jsme ještě vyjeli lanovkou na Zbojník, sešli ho dolů a znovu se zastavili u Smradlavy. Potom na oběd a domů.




Jediný případ, kdy jsme vynechali tůru byl druhý den odpoledne. Místo toho jsme využili nabídky našeho známého na recepci a šli si zahrát na Playstation. Nejdřív ochlazující hru - Shaun White Snowboarding a pak bojovou UFC. Potom jsme si sedli na drink a po večeři do bazénu. V bazénu a vířivce jsme taky strávili hodně času. Sauny jsme ale vynechali, protože sauna je poslední dobou díky počasí úplně všude.


Dost jsem si za tu dobu popustila uzdu s jídlem a vůbec ho neřešila. Jídelní lístek stejně není dělaný na nějakou dietu a po večeři se mi nechtělo vynechávat dezert, který byl vždycky skvělý. Aspoň jsem se snažila co nejvíc chodit a plavat, abych neměla tak špatné svědomí. Dovolila jsem si i zmrzlinu a vafli a samozřejmě nějaké to víno k vířivce. :)




Tuesday, July 25, 2017

Život na vodítku

Konečně jsem možná kápla na to, co mě celý život drží zpátky. Dlouho už koketuju s myšlenkou změnit práci. Už nechci dělat na směny. Nechci vstávat ve 3:40 na ranní, nechci minimálně 2 hodiny denně trávit dojížděním a vyrovnávat se se změnmi denního režimu. Chci odejít, ale...
Co dál? Co když nenajdu práci? Co když najdu, a bude ještě horší? Co když budu litovat? Jak to vůbec všechno jenom zvládnu?
Potom jsem si ale položila otázku: Co bych dělala, kdybych byla někdo jiný? A vzápětí si odpověděla, že to bych se vůbec nerozmýšlela a udělala to. Protože kdybych byla někdo jiný, tak bych to určitě zvládla. A právě v ten moment jsem se zarazila. Někdo jiný = někdo lepší? Říkám si že ano, že přece já jsem slabá, hloupá, špatná.....

Tohle celé je špatně. Celý život sebou nesu naprogramování, co mi dali spolužáci na základní škole. Že jsem něco horšího, než všichni ostatní.
Už od prvního dne, kdy jistá holka zvolala: ,,Fůj, tak s Alicí se kamarádit nebudu!" potom co uviděla že mám na rukou exém. Tahle holka bohužel byla kápo třídy, aspoň té dívčí části a velice brzo potom se začalo stávat, že mi její skupinka o přestávce obestoupila lavici a smála se úplně všemu na mě, všemu co bylo moje, nebo semnou nějak souviselo. Pokud jsem byla vyvolaná ozývalo se posměšné odfrkování a nedej Bože pokud jsem odpověděla špatně.
Tyhle posměšky pokračovaly do té doby, dokud jsem nezůstala úplně netečná. Až se jim podařilo mě přesvědčit, že jsem doopravdy neschopná, hloupá, ošklivá, tlustá a nic mi nejde. Tak jsem tyhle názory vzala za vlastní, že jsem se přesně takovou stala. Pak už si mě nevšímali, dál už totiž nebylo proč.
Tohle nalinkovalo i můj další postup v životě. Totéž se opakovalo na učňáku a v menší míře i při nástavbovém studiu. Jenže v té době už jsem začala potkávat lidi, kteří ve mě viděli víc než jen to naprogramování. Z těch lidí jsou teď mí přátelé. K tomu jsem potkala i svého přítele a poprvé se začala cítit jako lidská bytost a ne odpad. Pomaličku jsem se vyhrabala z náběhu na sociální fobii. Byly doby, kdy jsem nemohla na lidi promluvit, nedokázala třeba nakoupit a i ukázat revizorovi jízdenku byl gigantický problém. Nebo jen obyčejně jít po ulici bez pocitu úzkosti nebylo běžné.
Toho všeho jsem se dokázala zbavit, ale stejně tam ten pocit méněcennosti zůstal, ikdyž jsem myslela že už je dávno pryč.
Byl tu pořád, jen lépe schovaný. Občas jsem měla pocit že mezi ostatní lidi nepatřím, nebo si nezasloužím být tam, kde právě jsem. Nebo že, některé věci ostatní můžou, ale já ne. Na mě už je to přece moc. Mimo to jsem taky věřila, že já si přece nemůžu vybrat co budu dělat, že musím počkat co na mě zbyde. Že svůj život vlastně ani neřídím, protože na to nejsem dost dobrá.
Tohle všechno jsem si uvědomila jen v ten jeden moment.

To mi stačilo na to, abych si uvědomila že to celé je přece blbost. Nemusím být poslední koho vyberou do družstva. Nejsem horší než ostatní. I já můžu vzít život do vlastních rukou a ne že já na to nejsem dost dobrá, nebo dost chytrá.
Příliš často jsem vracela do stojanů krásné kousky oblečení, s tím, že to se pro mě nehodí. Proto jsem pokaždé skončila s naprosto tristním šatníkem každý pes jiná ves, i když jsem přesně věděla jak by měl vypadat. Na poslední chvíli jsem si vpodstatě řekla, že ta věc je pro mě příliš hezká. A tak to bylo se vším v životě. Jen děkuji Bohu, že můj přítel se nenechal tak lehce odmítnout.

No tak jsem tu výpověď prostě podala. Neříkám, že to teď bude lehké najít si lepší práci. Nemusí se mi to ani povést napoprvé, ale není to poslední volba a poslední možnost. Když to neklapne, můžu to zkusit znova a jinde. Všechno jde, jen udělat první krok.

Sunday, July 23, 2017

Mi band 2

Konečně jsem se dočkala fitnes náramku. Není to ten můj vysněný kousek (fitbit), ale myslím si, že budu i tak spokojená.
Po Fitbitu jsem koukala ještě když jsem dělala na výdejně, takže to už musí být aspoň 4 roky. Pořád jsem si ho nemohla dovolit. Fitbit je pro mě zkrátka moc drahý. Stejně jako Jawbone a jim podobné alternativy.
Jak doba plyne, začaly se objevovat levnější kousky. Většinou ale neuměly to, co můj vysněný fitbit. Před nějakou dobou jsem si řekla, že bych si mohla pořídit aspoň nějaký takový. Hlavně aby to mělo krokoměr a ukazovalo čas a bez toho ostatního se obejdu. Tak jsem to hodila do heureky a najednou mi mezi tím vším vyskočil Mi band 2. Za cenu pod 700. Nečekala jsem mnoho, ale začetla jsem se do toho co umí a nestačila zírat. Nabízí mi všechno co jsem chtěla!


Pro srovnání s fitbit charge 2, který jsem tak chtěla:
Oba umí: Krokoměr, tep, měření vzdálenosti, spálené kalorie, aktivita, sledují spánek, buzení, notifikace.
Fitbit navíc umí ještě měřit převýšení.

Víc jsem toho v rozdílech specifikace nenašla. Akorát že fitbit se dá koupit od cca 3500 a mi band jsem koupila za 680Kč. Pomíjím taky případné rozdíly ve výdrži baterie a propracovanosti aplikace a tak podobně. Vím že s fitbitem jde sledovat víc věcí, jako třeba vypité tekutiny. To jsem ale dál nezjišťovala, prostě jsem Mi band objednala a hotovo.

Objednávala jsem přímo ze stránky Xiaomimobile.cz. Balíček přišel do dvou pracovních dní. Balení minimalistické. Malá krabička s krátkým uživatelským návodem, nabíjecí kolébkou, náramkem a vlastní ,,fazolí" která celý ten cirkus zajišťuje. Objednávala jsem ještě jeden pásek na výměnu. Chtěla jsem původně fialový, ale je tam jako ,,připravujeme" tak jsem si musela nechat zajít chuť a koupila si tmavě růžový. Ve skutečnosti spíš do korálova. Ale nestěžuju si, barva je to pěkná.

Před spuštěním jsem nabila do plna a po 3 dnech a 4 nocích je baterie na 56%.  Dobíjí se ale celkem rychle. Přes noc mám většinou zapnutou aktivitu spánek, kdy ,,Miíčko" stále měří tep, takže tohle je hlavní žrout energie. Podle akcelerometru a pravděpodobně i toho tepu pozná fáze lehkého a hlubokého spánku. Nezpozorovala jsem ale zatím rozdíl když aktivitu zapnu a když nechám náramek běžet automaticky. To pak zaznamená spánek taky, ale tepovku při něm myslím neměří. Jinak tak měří tep při každé aktivitě, když si ji zapnu a kdykoli chci přímo na zápěstí. Přijde mi, že i kroky měří dost přesně. Notifikace nepoužívám, protože mě to celkem otravuje, SMS si přečtu až budu mít čas. Osvědčuje se mi budík. Vibrace jsou dost důrazné aby mě probraly, zároveň tiché, že nezburcují nikoho jiného. Aplikace do telefonu je OK, podle mě není úplně ideálně přehledná, ale je tam co potřebuju a nemusím to dlouho hledat, takže v pohodě.
Jediná nevýhoda, co jsem zaregistrovala je, že je schopný spánek jako aktivitu vyhodnocovat jen v noci. To znamená, že když přijdu po noční, v 8 ráno zalehnu do postele a pustím aktivitu spánek, tak po 7 naspaných hodinách má aplikace ,,žádná data o spánku". Což mě mrzí, protože bych docela ráda viděla jak spánkový rytmus vypadá právě po té noční. Prostě podle náramku se spí jen v noci a hotovo. :D  Je prý slibovaná nějaká aktualizace, co to pořeší, ale zatím nikde nic. Jediné řešení je přenastavit čas v mobilu. Pak to spánek sleduje když si myslí že je noc.

Zatím jsem ale s Mi bandem spokojená. Dalo mi všechno co jsem chtěla a ukázalo mi pár zajímavých věcí. Třeba že stačí přejít Zlín cca od divadla k tržnici s kolečkem kolem náměstí a parku Komenského a pak zpět aby mi to pak dalo 10 000 kroků. Samozřejmě plus s běžným denním pohybem doma a v práci. To jsem si nastavila jako denní cíl. Chtěla bych si dát ještě cíl spát 7 hodin denně, ale druhý cíl už nejde nastavit.
U spánku jsem taky narazila na zajímavý vzorec a to je ,,výpadek" hlubokého spánku v době kdy vstávám na ranní. Pokud mě nic neruší, jsou fáze celkem pravidelné, ale tady je vždycky prostě díra.

Uvidím co mi přinese další používání, ale zatím jsem ráda že náramek mám. Určitě si dokoupím ten fialový pásek co jsem chtěla a dost uvažuju, že si od Xiaomi koupím i telefon (až současný klekne, nebo mě dost naštve). Má ho kolem mě několik lidí. Každý telefon má vzhledem k tomu co umí cenu naprosto pohádkovou a funguje spolehlivě, tak proč ne.